Úvod, 5. část

2. dubna 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Z kašle jsem se otřepala celkem rychle a Michal pochopil, že nemá smysl se mě na nic ptát. Všechno se zaběhlo do starých kolejí. V baru jsem byla jen občas jako výpomoc, doučovala jsem děti v Brně (a je pravda, že tady se za soukromé učitele vždycky dobře platilo), a po pár týdnech jsem měla pocit, že jsem nikdy neodjela.
Zase jsem prošvihla přijímací zkoušky. Tak třeba za rok. Chtěla jsem mít klid. Najít si normální práci, normální bydlení, žít normální život. Sama.
 

Úvod, 4. část

26. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Eva tenkrát bydlela v domě po svém dědečkovi. Nepatřil sice jí, nýbrž jejímu bratrovi, který trávil většinu času v zahraničí, tak sestře dovolil dům využívat. Neoficiálně, samozřejmě. A taky Evě dovolil, aby ho občas pronajímala lidem, co nemají kde složit hlavu.
Bylo to fajn období. Hlídala jsem děti sousedům, ve volnu doučovala, dokonce jsem na místní základní škole založila dramatický kroužek. A protože k našemu domu patřila i velká zahrada, měla jsem nadbytek kreativního vybití. Žilo by se nám perfektně, kdyby. A to kdyby byl samozřejmě chlap.

Úvod, 3. část

19. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Těšila jsem se z maturitního ročníku. Dál jsem bydlela s Michalem, několikrát týdně spala s Honzou, který žil ještě hůř než my a živil se jen za to, co dokázal vydělat hraním na ulici a po hospodách. A taky jsem ho živila já. Nabrala jsem si víc směn, kupovala mu jídlo, oblečení, dokonce i základní věci jako zubní pastu. Těžko říct, jestli jsem to dělala kvůli němu, spíš se mi nechtělo spát s prasetem. Bydlel (pokud se dá použít tak přepychové slovo) v malinké místnosti dva na tři metry, která ještě nedávno fungovala jako sklad barev. Za sedm stovek měsíčně měl pokojík bez oken, bez světla, jen s jedinou zásuvkou.
 


...oslavuje jaro

16. března 2017 v 12:56 | Ivanka |  O princezně, která...
Mrazy končí, sluníčko se přestává schovávat za roušku sněhových vloček a mně se dokonce o okno rozsekala ta pověstná první vlaštovka. Už je to tady, jaro začíná. Možná je to tím svěžejším vzduchem, možná změnou stravy, možná tím božským sexem, kdo ví. Já zkrátka rostu. Rostu a kvetu! Chci mít kolem sebe barvy, vůně a život! Chci nosit sukýnky, běhat po louce, chci chodit na víno a kapučíno, chci se nechat rozmazlovat, chci nasávat energii z prvních pořádných paprsků...
Teď vám povím, bez čeho se tohle mé letošní jaro neobejde:

Úvod, 2. část

12. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Bylo mi čerstvých osmnáct. Do dvou měsíců jsem se ke svému kolegovi nastěhovala. Bydlel v jednopokojovém bytě a jediné, co vlastnil, byla matrace, sušák na prádlo, lampička z IKEY a taky několik desítek knih, které měl v pokoji na zemi srovnané do komínků. V bytě byla ještě vestavěná kuchyňská linka, mikrovlnka, varná konvice, přenosný vařič, starý gauč se skvrnami od bůh ví čeho a celkem dost nádobí. Řekla bych vzorky z tak deseti, dvanácti sad. Takový klasický studentský byt. Michalovi ovšem bylo osmadvacet a jeho magisterský titul z humanitního oboru měl už pěkně dlouho zaschlé razítko. Michal byl klasický batůžkář. Tenkrát to pro mě znamenal člověk, co dokáže svůj majetek nacpat do jednoho batohu.

Úvod, 1. část

5. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Něco se mnou není v pořádku. Už si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem si to uvědomila, ale nejspíš to už bude hodně dávno.
Třeba když mi bylo deset, napsala jsem závěť. Naprosto vážně jsem sepsala veškerý svůj majetek čítající panenky barbie, sadu pastelek a pokladničku, do které jsem každou neděli hrdě házela své kapesné, tedy dvacet korun. Mám takový dojem, že jsem vše odkázala své mamince, která mě za tak vstřícné a rozumné gesto chtěla poslat na odborné vyšetření. Asi mezigenerační propast.

Vítejte!!

28. února 2017 v 9:51 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Ach ano, znovu jsem se jala plodit! Bohužel nemám partnera, tak jen na papíře. Ale i to se časem poddá.

Očekávejte, vážení velevážení. Očekávejte příběh o dívce, kterou asi trochu znáte. Jsem to já, jste to i Vy. Uvidíme, jak se příběh chytne, zatím mám v hlavě spousty nápadů.

Nebojte, nečekám od Vás, že byste si moji hrdinku měli zamilovat, když by jí i sama autorka nejradši dala pár facek.

Co bych o ní tak řekla?

Ivetka vyrůstala jako starší dítě ve čtyřčlenné rodině. Má sestru Ivanku (ojoj, že by nějaká podoba??) a dva průměrné milující rodiče. Přesto jí od mala něco chybělo. Nebo snad přebývalo? Rozhodla se proto pro dost neortodoxní řešení. Nazor si udělejte sami.

Takže každou

neděli v 19:30

se na vás budu těšit s novou částí!!

Shoda náhod

28. února 2017 v 9:05 | Ivančina princezna |  Mladičká básnířka s penízky na řetízku
***bez názvu***

matné a výhružné
světlo monitoru
dodává tváři
sinalost
a chce se mi už
spát

mám zlost
že je plocha bílá
oslnivé myšlenky
se převalují
v útrobách
jako svědomí
když chybuji

psát se má ve dne
slyším od ledničky
kde se právě
porušuje dieta

jsem poeta
tak hledám radši
světlo Luny
a hvězd
tmou se
nechám vést
a vracím se až k ránu

panenskou blánu
zbrusu nové básně
chci protrhnout
s divou rozkoší

pak na koši
svého balonu
ho zanesu
až do kráteru Marsu
splním každé přání
a vášnivou salsu
dopřeji
jemu
A
během chvilky
zalije obrazovku
láva žhavých slov
a skvělých metafor

vítr z hor
roztrhá můj
náhle nadbytečný
balon a salon
otevře se gratulantům
z nichž oči mám
jen pro něj

budík zvoní
je čas probrat se z
překrásného snění
které však není
pro mě

- Kateřina Jurasová

...pochopila, že minulosti neuteče

31. ledna 2017 v 8:25 | Ivanka |  O princezně, která...
Tak je to tady. Po roční pauze. Pachatel se vrací na místo činu.
Přiznávám se, podváděla jsem. Podváděla jsem s jiným blogem. Podváděla jsem i sebe s jiným životem. Myslela jsem si, že jde všechno jen tak opustit a začít znovu s čistým štítem. Nedošlo mi, že minulost je neodmyslitelná součást všeho a když ji zahodím, vrátí se jak boomerang.
Snad na mě nezanevřelo moc čtenářů.
Teď se kaju. Snad mi bude odpuštěno. Nejdřív však musím o odpuštění požádat samu sebe...

Listopad, prosinec

30. prosince 2015 v 23:12 | Ivanka |  Deník princezny
Konečně se mi povedlo se nadobro rozejít s Tomem. Haldy zpráv, výčitek, obviňování a následných pokusů dostat se mi do postele... přičemž, když nevyšly (jakože ani jednou (jsem fakt dobrá) nevyšly), další záplava nenávistných a psychicky vydírajících slov. Dívala jsem se mu do očí a divila jsem se, jak jsem mohla milovat takovou trosku... Po pár neúspěšných pokusech pomoct (a to i přes to, že při každém pokusu jsem si vyslechla svoje) jsem udělala něco, co s člověkem ještě nikdy -zlomila jsem hůl. Uvědomila jsem si totiž nejen to, že si pomoct nenechá, ale hlavně že mi to za to nestojí.
Opět jsem se setkala se Zaklínačem. Opět velice kouzelný večer. A ráno ještě kouzelnější zpráva, jak jsem se vyspala :-).

Kam dál