První semestr: ohlédnutí

10. března 2018 v 5:28 | Ivanka |  Postřehy ze zámku i podzámčí
Jak už jsem psala v minulých článcích, vykašlala jsem se na práci a znovu se vrhla do studia. Jsem na pedagogické fakultě MUNI a studuji matematiku a fyziku se zaměřením na vzdělávání (honosný název pro budoucí učitelství). I když studuji není tak přesný výraz, zatím se spíš pokouším studovat. Samozřejmě jako všichni ostatní jsem byla vyděšená, co mě na takové škole čeká. Ze všech stran jsem slyšela, že vysoká je úplně jiná než ostatní školy, že je taková a maková... A moje čerstvá zkušenost? Není.

 

Hubnoucí kolotoč

9. března 2018 v 0:04 | Ivanka |  Postřehy ze zámku i podzámčí
"Dneska jsem mluvil s Lenkou a představ si, že dodržuje nějakou nutriční dietu."
Zbystřila jsem. Zase si projdeme tímhle peklem?
"Noa drží to prej měsíc a zhubla už šest kilo. Ale hlavně má teď energii."
Tak to Lence fandím, ale prosím, lásko, neříkej to.
"Tak sem si říkal, že až s tím skončí, tak bych něco takovýho taky mohl zkusit."
A je to tady.


Jaký je dobrý učitel?

14. ledna 2018 v 1:19 | Ivanka |  Postřehy ze zámku i podzámčí

Předloni na Štědrý den, když jsem měla noční, jsem se přihlásila na vysokou. Vlastně jen tak, abych v tom křesle nemusela sedět na věky. V květnu jsem šla k testům TSP a v červnu k zápisu. Stihla jsem pár přednášek a najednou je tu zkouškové období. I to je částečně důvod, proč sedím u blogu (idiotská prokrastinace).
Jeden z mých prvních úkolů ve škole byla esej na téma Jak si představuji dobrého učitele. Přiznávám, rozepsala jsem se. O svých zkušenostech ze základky a z gymplu, o učitelích, co jsem v životě potkala, o lidech, co si na učitele jen hráli. Teď kompletuji své úkoly pro tvorbu portfolia a pročítám si tento konkrétní úkol. Musím říct, že jsem s ním spokojená, proto jsem se rozhodla jeho malou část zveřejnit.
 


Dva roky prázdnin

16. října 2017 v 14:20 | Ivanka |  Postřehy ze zámku i podzámčí
Jsou noci, kdy dívky nemohou spát. Měsíc je zrovna v úplňku, sousedi hlučí nebo jako v mém případě vedle nich spokojeně zařezává přítel, bohužel hlasitěji, než dokážou vstřebat. Jsou noci, kdy takové dívky radši vytáhnou svůj nový tablet s přicvakávací klávesnicí (nová naprosto nepostradatelná blbost do domácnosti) a rozhodnou se rozepsat článek na blog, kde se neukázaly zhruba od chvíle, co si našly chlapa. Vítej zpět, Ivanko.

Úvod, 5. část

2. dubna 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Z kašle jsem se otřepala celkem rychle a Michal pochopil, že nemá smysl se mě na nic ptát. Všechno se zaběhlo do starých kolejí. V baru jsem byla jen občas jako výpomoc, doučovala jsem děti v Brně (a je pravda, že tady se za soukromé učitele vždycky dobře platilo), a po pár týdnech jsem měla pocit, že jsem nikdy neodjela.
Zase jsem prošvihla přijímací zkoušky. Tak třeba za rok. Chtěla jsem mít klid. Najít si normální práci, normální bydlení, žít normální život. Sama.

Úvod, 4. část

26. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Eva tenkrát bydlela v domě po svém dědečkovi. Nepatřil sice jí, nýbrž jejímu bratrovi, který trávil většinu času v zahraničí, tak sestře dovolil dům využívat. Neoficiálně, samozřejmě. A taky Evě dovolil, aby ho občas pronajímala lidem, co nemají kde složit hlavu.
Bylo to fajn období. Hlídala jsem děti sousedům, ve volnu doučovala, dokonce jsem na místní základní škole založila dramatický kroužek. A protože k našemu domu patřila i velká zahrada, měla jsem nadbytek kreativního vybití. Žilo by se nám perfektně, kdyby. A to kdyby byl samozřejmě chlap.

Úvod, 3. část

19. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Těšila jsem se z maturitního ročníku. Dál jsem bydlela s Michalem, několikrát týdně spala s Honzou, který žil ještě hůř než my a živil se jen za to, co dokázal vydělat hraním na ulici a po hospodách. A taky jsem ho živila já. Nabrala jsem si víc směn, kupovala mu jídlo, oblečení, dokonce i základní věci jako zubní pastu. Těžko říct, jestli jsem to dělala kvůli němu, spíš se mi nechtělo spát s prasetem. Bydlel (pokud se dá použít tak přepychové slovo) v malinké místnosti dva na tři metry, která ještě nedávno fungovala jako sklad barev. Za sedm stovek měsíčně měl pokojík bez oken, bez světla, jen s jedinou zásuvkou.

Úvod, 2. část

12. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Bylo mi čerstvých osmnáct. Do dvou měsíců jsem se ke svému kolegovi nastěhovala. Bydlel v jednopokojovém bytě a jediné, co vlastnil, byla matrace, sušák na prádlo, lampička z IKEY a taky několik desítek knih, které měl v pokoji na zemi srovnané do komínků. V bytě byla ještě vestavěná kuchyňská linka, mikrovlnka, varná konvice, přenosný vařič, starý gauč se skvrnami od bůh ví čeho a celkem dost nádobí. Řekla bych vzorky z tak deseti, dvanácti sad. Takový klasický studentský byt. Michalovi ovšem bylo osmadvacet a jeho magisterský titul z humanitního oboru měl už pěkně dlouho zaschlé razítko. Michal byl klasický batůžkář. Tenkrát to pro mě znamenal člověk, co dokáže svůj majetek nacpat do jednoho batohu.

Úvod, 1. část

5. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Něco se mnou není v pořádku. Už si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem si to uvědomila, ale nejspíš to už bude hodně dávno.
Třeba když mi bylo deset, napsala jsem závěť. Naprosto vážně jsem sepsala veškerý svůj majetek čítající panenky barbie, sadu pastelek a pokladničku, do které jsem každou neděli hrdě házela své kapesné, tedy dvacet korun. Mám takový dojem, že jsem vše odkázala své mamince, která mě za tak vstřícné a rozumné gesto chtěla poslat na odborné vyšetření. Asi mezigenerační propast.

Vítejte!!

28. února 2017 v 9:51 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Ach ano, znovu jsem se jala plodit! Bohužel nemám partnera, tak jen na papíře. Ale i to se časem poddá.

Očekávejte, vážení velevážení. Očekávejte příběh o dívce, kterou asi trochu znáte. Jsem to já, jste to i Vy. Uvidíme, jak se příběh chytne, zatím mám v hlavě spousty nápadů.

Nebojte, nečekám od Vás, že byste si moji hrdinku měli zamilovat, když by jí i sama autorka nejradši dala pár facek.

Co bych o ní tak řekla?

Ivetka vyrůstala jako starší dítě ve čtyřčlenné rodině. Má sestru Ivanku (ojoj, že by nějaká podoba??) a dva průměrné milující rodiče. Přesto jí od mala něco chybělo. Nebo snad přebývalo? Rozhodla se proto pro dost neortodoxní řešení. Nazor si udělejte sami.

Takže každou

neděli v 19:30

se na vás budu těšit s novou částí!!

Kam dál