Úvod, 1. část

5. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Něco se mnou není v pořádku. Už si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem si to uvědomila, ale nejspíš to už bude hodně dávno.
Třeba když mi bylo deset, napsala jsem závěť. Naprosto vážně jsem sepsala veškerý svůj majetek čítající panenky barbie, sadu pastelek a pokladničku, do které jsem každou neděli hrdě házela své kapesné, tedy dvacet korun. Mám takový dojem, že jsem vše odkázala své mamince, která mě za tak vstřícné a rozumné gesto chtěla poslat na odborné vyšetření. Asi mezigenerační propast.

Vzpomínám si, jak jsem odjakživa měla potřebu vyčnívat. Být vidět. Volala jsem o pozornost všemožnými způsoby. Na základní škole to nebylo tak těžké. Jako premiantce se mi dostávalo všeho, po čem jsem toužila. Vyhrávala jsem recitační soutěže, školní slavíky i matematické olympiády. Zlom nastal v osmé třídě, kdy se přistěhoval nový spolužák Adam Veverka. Skoro ve všem se mi rovnal, nebo byl lepší než já. Nemusím snad říkat, že jsem to nesla opravdu těžce, ale tak chytrá holka jako já rychle našla řešení. Když to nešlo po dobrém, muselo to jít po zlém. Z premiantky se rázem stal sígr.
Někdy v té době jsem začala vědomě upravovat pravdu, aby vyhovovala mým ideálům. Jiní by možná řekli lhát, ale s tím se já absolutně neztotožňuji. Lhaní je odporný zlozvyk a nikomu by se neměl trpět. Přizpůsobovala jsem si realitu. Skoro pořád. A dělám to do teď. Ne abych se vyhnula odpovědnosti za pozdní příchod do práce, ne abych dokázala bývalému příteli, že jsem na tom teď o dost lépe než on. A už vůbec ne proto, že by mě to snad bavilo. Jednoduše s tím nedokážu přestat. Nevím, proč to dělám. Neví to ani moje psycholožka. Nevěděl to ani psychiatr, ke kterému mě přiměla jít, protože sama mi escitalopram, tritico, lexaurin ani kodein předepsat nemohla.
Taky si vzpomínám, jak se jednou na gymplu díky malému nedorozumění rozneslo, že jsem byla na potratu a z žalu si teď píchám heroin. Pubertální inteligence. Tohle nebylo z mé hlavy. Znáte to, občas se člověku popularita tak vymkne, že přeroste jeho skutečné já a ten nově vytvořený člověk si začne žít svým vlastním životem. Byla jsem tvrďák, zapřela panickou hrůzu z jehel a jako vždycky nikomu nic nevyvrátila. Někdy v létě mezi prvním a druhým ročníkem jsem tedy naprosto vědomě zabila a velmi hluboko pohřbila tu starou Ivetu a stala jsem se tím, čím mě okolí chtělo mít. Stala jsem se svou vlastní pověstí. Konečně jsem si mohla plně užívat opovržení, slastného soucitu a závisti, po kterých jsem tolik prahla.
K tomu všemu musím ještě dodat, že to nebylo vůbec jednoduché. Nebylo mi ještě ani sedmnáct a už jsem žila dvojí život. Dvojí proto, že občas se ta mrtvolka Ivety ještě zvedla, zaklepala mi na srdce a prosila o chvilku klidu a porozumění. Stačilo ji ale spláchnout skleničkou vína. Upřímně ale do teď nechápu, jak jsem zvládla fungovat doma i ve škole. Hlavně proto, že doma nesměli mít sebemenší tušení, že se něco děje, což bylo stále těžší ukočírovat.
Jednou jsem o sobě zaslechla, že mě kdosi viděl v baru jak roznáším pití. Řekla jsem si, proč ne? Ale vysvětlete rodičům, že jste si našli brigádu, která je jen po večerech a nocích. A najděte bar, kde vás zaměstnají, i když nejste zletilí. Tenkrát jsem měla víc štěstí než rozumu. Potkala jsem jednoho super kluka, který dělal barmana přímo v centru města. Myslím, že jsem se mu i líbila. Vždycky mi říkal, že mám takové upřímné oči. A ten se za mě tenkrát přimluvil u majitele, aby mi dal aspoň pár směn. Kasírovat jsem sice nemohla, ale jako výpomoc za bar nebo do kuchyně jsem se celkem hodila. Jak já říkám, dělala jsem přicmrndávačku či podržtašku.
Pak byl na nějakou dobu klid, dokud se mě Michal, ten barman, nezeptal, proč vlastně takhle mladá hledám práci zrovna za barem a nejsem radši doma. Nic jsem mu na to neřekla, jen si smutně povzdechla. V té době jsem už dobře věděla, že lidská fantazie funguje naprosto perfektně pouze na základě domněnek. Michal si správně domyslel, že něco není v pořádku. Dost mu k tomu pomohlo i to, že mě nedostatek spánku dost oslabil a mimo jiné i vykouzlil ohromné kruhy pod očima, a já tudíž téměř neustále vypadala jako po prohrané bitce. A protože Michalova představivost nezklamala, jednoho dne na mě vyrukoval s tím, jestli mě doma týrají. Na to jsem už vážně neměla sílu odpovídat a tak jediná moje reakce byla smích, co po chvíli přešel v hysterický pláč. Taková jsem já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 petrflasar27 petrflasar27 | Web | 8. března 2017 v 20:10 | Reagovat

Jednoho krásného dne se probudím a budu zcela nevinen. Budou mi lhostejná všechna provinění, která mi teď trápí, všechny pochybnosti komlikující život. A všichni okolo mě si oddechnou a budou klidnější, protože ze mě půjde klid. Nebudu nikam spěchat, o nic usilovat, jen se dívat, jak to ke mně přichází. Už se těším.
"--Svět bez viny--- Neboť je to vina, co tě dovedlo k nepříčetnosti"

Je to o vděčnosti. Když budeme jeden druhému vděčni za to co dělá, nezbude pro vinu místo. A jsme přece jeden na druhým závislí. Kdyby najednou nebylo samozřejmých věcí jako voda, elekřina, hned bychom zjistili, jak jeden druhého potřebujeme a najednou by nám byla lhostejná jeho špatná nálada nebo skleslost. Je to tak prosté se zamyslet a zjistit, že jen nejsem vděčný za to, že druhý dělá to nejlepší, čeho je schopen a že já proto o sobě pochybuji. Díky, že pouštíš ke slovu také někoho jiného než moje ego.

2 Rogue Rogue | Web | 10. března 2017 v 1:06 | Reagovat

Úvod mě více než zaujal...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama