Úvod, 3. část

19. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Těšila jsem se z maturitního ročníku. Dál jsem bydlela s Michalem, několikrát týdně spala s Honzou, který žil ještě hůř než my a živil se jen za to, co dokázal vydělat hraním na ulici a po hospodách. A taky jsem ho živila já. Nabrala jsem si víc směn, kupovala mu jídlo, oblečení, dokonce i základní věci jako zubní pastu. Těžko říct, jestli jsem to dělala kvůli němu, spíš se mi nechtělo spát s prasetem. Bydlel (pokud se dá použít tak přepychové slovo) v malinké místnosti dva na tři metry, která ještě nedávno fungovala jako sklad barev. Za sedm stovek měsíčně měl pokojík bez oken, bez světla, jen s jedinou zásuvkou.

Nebyla jsem do něj zamilovaná. Ani jsem ho neměla nijak zvlášť ráda. Byl trochu jako domácí mazlíček. Uspokojoval mě pocit, že mě potřebuje, pokud chce žít aspoň trochu jako člověk. Lísal se, psal mi smsky o tom, jak se mu stýská po mém bříšku. Za necelé tři měsíce jsem si vyslechla, že jsem strašně skvělá holka, ale evidentně ho tlačím do něčeho, co nechce. Ale můžeme zůstat kamarádi! Aha, jasně. Prostě jsem ho omrzela. Nejvíc mě na tom vytočilo, že jsem mu koupila perfektní dárek k Vánocům, prádlo pro mě. Tak jsem udělala to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla. Jelikož se mi tohle všechno rozhodl oznámit během mé směny za barem, odpověděla jsem mu pěkně nahlas a s úsměvem.
"Honzi, mrzí mě to, ale my dva nemůžeme být přátelé. Já mám na přátelství určitý standard. Ty nejsi chytrý, vtipný, nemáš charisma ani charakter. Chtěla jsem jenom tvý péro."
Nemusím snad říkat, že okamžitě opustil bar. Osazenstvo se během chvíle rozdělilo do dvou skupin. Pro první jsem byla mrcha, pro druhou emancipovaná královna. Honza si do týdne našel jiného sponzora.
Za pár dní, když jsem se vrátila z oslavy svátků u rodičů, přišel Michal domů. Uvítala jsem ho opřená o zárubeň dveří oblečená do tmavě zelené košilky s černou krajkou a vyzvala ho, aby si rozbalil svůj Vánoční dárek.
V únoru mě můj spolubydlící překvapil, když mi během postkoitální cigarety oznámil, že se s někým seznámil. Nečekala jsem, že tenhle vrtoch bude mít dlouhého trvání, každopádně Míša (Michal a Michaela, jak originální) byla vytrvalá. I přes to všechno, co se dělo kolem.
Ještě během února jsem se kvalitně seznámila s Daliborem, Vítkem a Kristiánem. S tím posledním nejhlouběji. Táhlo mu na čtyřicet, nebyl zrovna krasavec, ale hrál v divadle a měla jsem lístky zadarmo. Oplýval nadpozemským charismatem, měl inteligentní humor a výřečnost, kterou jsem mu mohla jen tiše závidět. Sedávala jsem u něj v bytě hodiny s bezednou sklenkou vína. Rozhovory se vedly na umělecká témata. Knihy, divadlo, historky z prken, co znamenají svět. Fascinoval mě. Živil se tím, co já dělala celý život. Vytvářel novou, lepší realitu. Učil mě jak se správně vžít do své role. Jak s noblesou a elegancí proplouvat životem, jako by to bylo obrovské jeviště. A taky dvě zásadní věci. Že jen já sama rozhoduji, co je či není skutečné, a taky to, že nikdy nesmím dovolit pravdě, aby zkazila dobrou historku. Když došlo víno, bral si mě rovnou na podlaze.
V březnu mi zjistili mononukleózu, což byl konec Dalibora, Vítka i Kristiána. Dostala jsem prášky a omluvenku na šest týdnů, což byl průšvih, když za osm jsem měla maturovat. Celých těch dlouhých šest neděl vypadalo tak, že jsem hodně spala, občas něco snědla a zřídka dokázala přečíst víc jak dvě strany učení. Zato před každým Michalovým odchodem do práce tekly vodopády slz. Že to nezvládnu, že nic nemá smysl, že mě nikdo nemá rád, že i on mě opustí. Na moji obranu, bylo mi vážně zle. Zatím co já myslela, že nadešla má poslední hodinka, Michal byl opravdu kouzelný. Ze školy mi nosil stále nové a nové materiály a dokonce přesvědčil profesory, aby mě nenutili dopisovat si známky a rovnou mi je uzavřeli. Kdo ví, jak to dokázal. Doma se se mnou pak díval na Červeného trpaslíka a první díly Hry o trůny, které zrovna vycházely. S Míšou trávil jen jeden večer v týdnu. Byla jsem spokojená.
Přišel květen a světe div se, já to zvládla! Sice s jednou čtyřkou, zato s grácií. Jelikož jsem se nepřihlásila na žádnou vysokou a za bar jsem se vrátit nemohla, těšila jsem se na rok v nějaké zašívárně v kanceláři. Ideálně nenáročná práce v nenáročném kolektivu. A tolik zasloužený klid. Měla jsem štěstí, trefila jsem na práci v městském archivu. Nadšení ze mě vyprchalo ve chvíli, kdy mi vedoucí odmítla po zkušební době prodloužit smlouvu. Viděla zprávy, co mi posílal jeden z kolegů. Asi by to nebyl takový problém, kdyby to nebyl její manžel. Nikdy jsem mu na žádnou z nich neodpověděla. Navíc jsem musela čelit velice ponižujícímu výstupu před všemi kolegy, kdy mě veřejně obvinila, co všechno jsem zcela určitě s jejím druhem prováděla. S tím obtloustlým, nemytým, zastydlým seladonem. Cítila jsem se ukřivděná, zrazená, potrestaná za něco, co by mě nenapadlo ani v nejděsivější noční můře. Nenapadlo mě nic lepšího, než se pomstít. Dostat ze sebe veškerý vztek a ponížení. Samozřejmě jsem to udělala tím nejjednodušším a nejhloupějším způsobem, co se nabízel. Pod rouškou noci jsem svedla opilého Michala, což byl sám o sobě taky docela výkon. Dalšího ráda poprvé řekl nahlas, že Míšu miluje. Bezva načasování, nemohla jsem se cítit líp.
Okamžitě jsem si sbalila nejnutnější věci a odjela do Pardubic za Evou. Poznaly jsme se na jednom punkovém koncertě v Brně, kde jsme si hned padly do oka. Znáte to, když někoho sotva poznáte a máte hned pocit, že ho znáte snad od školky. Tak přesně tak jsem se cítila s Evou. Ani mě nenapadlo jí zavolat, napsat, dát jakkoliv vědět, že přijedu. Vlastně i když jsme na sebe koukaly a dělil nás jen práh jejího domu, nevěděla jsem, co říct.
"Posrala jsem to," dostala jsem ze sebe.
Nejspíš to stačilo. Eva mě vzala pod svá ochranná křídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rogue Rogue | Web | 4. dubna 2017 v 21:36 | Reagovat

Celkem divoký životní styl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama