Úvod, 4. část

26. března 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Eva tenkrát bydlela v domě po svém dědečkovi. Nepatřil sice jí, nýbrž jejímu bratrovi, který trávil většinu času v zahraničí, tak sestře dovolil dům využívat. Neoficiálně, samozřejmě. A taky Evě dovolil, aby ho občas pronajímala lidem, co nemají kde složit hlavu.
Bylo to fajn období. Hlídala jsem děti sousedům, ve volnu doučovala, dokonce jsem na místní základní škole založila dramatický kroužek. A protože k našemu domu patřila i velká zahrada, měla jsem nadbytek kreativního vybití. Žilo by se nám perfektně, kdyby. A to kdyby byl samozřejmě chlap.

Jmenoval se Martin. Byl to Evin spolužák už ze základní školy. Jedno odpoledne ji velice příhodně pozval na víno a asi za tři dny se nastěhoval do vedlejšího pokoje. Ještě ten večer pak do mé postele. Příjemná oslava dvacetin. Nepotřebovala jsem ani dort, šlehačku lízal přímo ze mě.
Vánoce byly opravdu kouzelné. Poprvé jsem je netrávila s rodiči. K Evě přijel bratr Václav, všem nám přivezl dárky (místo šlehačky ze mě tu noc byla lízána nutella), ozdobili jsme stromek a usmažili kapra. Na Štědrý večer jsme se všichni čtyři vyvalili na gauč u Třech oříšků, nacpali se perníkem a taky vykouřili ten nejlepší dárek, co nám Václav přivezl. Celé dva gramy mnichovské trávy. Vážně kvalitní materiál a taky má první zkušenost s THC. Po cestě na půlnoční jsem kolemjdoucím nabízela lekce létání s první hodinou zdarma, když jsou ty Vánoce.
Mezi svátky mě Václav vzal na pár dní do Berlína. Potřeboval vyřídit drobné pracovní záležitosti a já si užívala předplacený pobyt ve wellness. Původně byl sice pro Evu, ta však onemocněla a já masážemi, koupelemi a zábaly rozhodně nepohrdla. Nevím, jestli to bylo vínem, levandulí, rozmazlováním nebo tím kouzlem osobnosti, co se v jejich rodině nejspíš dědilo, ale dopadlo to přesně tak, jak tušíte. A byla to naprostá paráda. Někdy mezi druhým a třetím číslem mi svěřil, že chce pár týdnů zůstat doma v Pardubicích, což jsem ocenila. Dobrých milenců není nikdy dost. Milenců. Jak já byla naivní.
Na Silvestra jsme se vrátili jako pár. Eva nás sice brala se značnou rezervou, ale po prvotním šoku jsme dostali její požehnání. Kdo to nesl trochu hůř byl Martin. Jednou večer mi udělal dost nemilou scénu na téma, že jsem bezcitná bestie. Já si naopak připadala až přespříliš citná.
Život šel dál. Eva se dala dohromady s Martinem, který se mnou (nejspíš na její naléhání) udržoval alespoň společensky nezbytnou konverzaci. Vašek žil s námi v domě, většinu práce obstarával přes skype a já začala pomalu snít, jaké to bude, až spolu odjedeme do Německa. Ano, vážně jsem byla tak naivní. Svých pět švestek jsem měla rovnou sbalených, rodičům všech dětí jsem s omluvou vysvětlila, že už nebudu doučovat, dramatický kroužek jsem předala (snad) do dobrých rukou a po večerech si opakovala německá slovíčka, abych Vaškovi udělala radost.
Týden před stěhováním odjel. Netušila jsem kam, ani proč. Novou adresu jsem neznala a telefon byl hluchý. Nechápala jsem. První tři dny jsem žila v neskutečném strachu, že se mu něco muselo stát. Naivně jsem obvolávala nemocnice, chtěla jsem zajít i na policii, ale Eva mi to rozmluvila. Čtvrtý den se jí ozval. Se mnou prý mluvit nechtěl.
"On je prostě takový," řekla mi. "Neměla jsi na něj tak tlačit."
"Tvůj bratr je neskutečnej sráč."
Odjela jsem. Byla jsem zklamaná, naštvaná na něj i na Evu. Takhle mě podvést! Nic mu nebránilo všechno mi vyklopit narovinu. Nikdy jsem přece nebyla proti volným vztahům. Ale takhle mi lhát. Dělat ze mě hlupáka, přimět mě rozvázat všechny vztahy a pak najednou couvnout. Utéct. Ironie.
Vrátila jsem se do Brna. Kufr jsem nechala v úschovně a předplatila si nocleh. Moje kreditní karta byla hladovější než somálské dítě, musela jsem okamžitě sehnat peníze. Hned ten večer jsem se vrátila do baru, kde jsem začínala, a šéfa na kolenou odprosila, aby mi dal aspoň pár směn. Naštěstí měl pro mě slabost. Jako většina chlapů. Když mi vypršela možnost bydlení v penzionu, netušila jsem, co dál. Dva týdny jsem přespávala ve vlacích v depu. Byla tam sice zima, zato na mě nepršelo. Jednou bylo potřeba rychle utíkat, ale jinak lepší než spát na ulici. Byla jsem zkrátka moc hrdá, než abych se vrátila k rodičům. Za nic na světě jsem si nechtěla připustit, že jsem život na vlastní pěst nezvládla.
Nedostatek spánku, jídla, tepla. Dostala jsem zánět průdušek. Ani to mě nedonutilo vrátit se k rodičům. A jako vždycky se o mě postaralo štěstí. Michal na mě čekal přímo před barem. Ukázalo se, že mu majitel dal vědět, že jsem se vrátila. A nejspíš se zmínil i o tom, jak skvěle vypadám.
"Vítej doma. A pěkně smrdíš."
Bez jakýchkoliv otázek mě vzal k sobě, vykoupal, nakrmil, položil do postele a já spala dva dny. Tehdy jsem si uvědomila, že toho kluka asi vážně miluju. Pozdě bycha hodit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rogue Rogue | Web | 4. dubna 2017 v 21:39 | Reagovat

To je fakt nějakej prokletej životní osud, že si uvědomujeme, co všechno jsme měly až ve chvíli, kdy o to přicházíme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama