Úvod, 5. část

2. dubna 2017 v 19:30 | Ivanka |  Kdo si hraje, nezlobí
Z kašle jsem se otřepala celkem rychle a Michal pochopil, že nemá smysl se mě na nic ptát. Všechno se zaběhlo do starých kolejí. V baru jsem byla jen občas jako výpomoc, doučovala jsem děti v Brně (a je pravda, že tady se za soukromé učitele vždycky dobře platilo), a po pár týdnech jsem měla pocit, že jsem nikdy neodjela.
Zase jsem prošvihla přijímací zkoušky. Tak třeba za rok. Chtěla jsem mít klid. Najít si normální práci, normální bydlení, žít normální život. Sama.


V květnu jsem nastoupila jako recepční na hvězdičkový hotel. Provoz byl nepřetržitý, dvanáctihodinové směny a ve zkušební době devadesát pět korun na hodinu v hrubém. Nemohla jsem si stěžovat. Mé štěstí bylo hlavně v tom, že jsem se dokázala domluvit jak anglicky, tak německy. Aspoň k něčemu ten Vašek byl. Modlila jsem se, aby to tentokrát vyšlo, aby všechno nezkolabovalo na hlouposti, abych se prokristapána nezamilovala. Musím říct, že se mi dařilo. Po zkušební době se mi dokonce nepatrně zvedl plat a já si konečně mohla dovolit žít úplně sama. Pronajala jsem si kousek od centra malý byt jedna plus jedna s balkonem. Nájem spolkl většinu mé výplaty a rozhodně jsem si nemohla vyskakovat, ale dost mi pomohla Michalova škola života, ze které už jsem leccos pochytila.
Věci se vyvíjely víc než dobře. Abych nežila úplně sama, začal mi dělat společnost José, jak jsem pojmenovala sotva půlmetrovou rostlinku avokáda, která mi vyrostla ze zasazené pecky. Daleko radši jsem si povídala s ním než s lidmi. Možná proto, že José nikdy neodpovídal.
Mohla jsem být konečně šťastná. Ale nebyla. Nic nebylo takové, jak bych čekala. Chtěla jsem se opravdu distancovat od lidí? Asi ano, ale rozhodně jsem netoužila po tom, aby to všichni tak lehce přijali. Ne. Chtěla jsem, aby mě navštěvovali. Aby mi volali a já je s těžkým srdcem odmítala. Realita byla ovšem taková, že jsem byla všem volná. Neunesla jsem to. Utápěla jsem se sama v sobě. Potřebovala jsem zachránit. Svým mlčením a samotou jsem volala o pomoc, ale nikdo to volání neslyšel.
V den svých dvacátých prvních narozenin jsem se rozhodla udělat transparentní gesto. Do teď si nejsem úplně jistá proč. Nechtěla jsem se zabít. Spíš se jen trochu pořezat, aby si aspoň někdo všiml ovázané ruky a projevil trochu zájmu, začal klást otázky. Taky jsem se posilnila litrem a půl sauvignonu. Asi jsem to trochu neodhadla, za dvacet minut jsem si už volala rychlou. Byla jsem vážně tele. Záchranáři mě ani nevzali do nemocnice. Na místě mi ruku zašili jen pár stehy a doporučili mi odbornou pomoc, přestože jsem zatvrzele tvrdila, že to byla nehoda při vaření. Ve dvě ráno. V koupelně. Samozřejmě.
Jediný, za kým jsem šla, byl Michal. V osm ráno jsem zazvonila u dveří i s adventním kalendářem, o kterém jsem věděla, že ho nikdy neměl, ale jako dítě si ho strašně přál. Vylíčila jsem mu všechno, co se minulou noc dělo. Mlčky mě vyslechl, pak odložil cigaretu a přetáhl mě tím kalendářem po hlavě.
"To abys nedělala pičoviny. Příště to bude pětadvacet na holou."
A to bylo vše. Zase. Všechno. Ale tohle mi nestačilo! Kde byl strach, kde byla péče, kde byly ty zasraný otázky? Neměla jsem absolutně prostor, abych si hrála na záhadnou. Neměla jsem komu lhát, jak mě samota ubíjí. A lhala bych o tom vůbec? Sama nevím. Potřebovala jsem zájem. Potřebovala jsem mluvit s někým jiným než s avokádovou peckou. Dala jsem tedy na rady pánů záchranářů a našla si bezplatnou psychologickou pomoc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rogue Rogue | Web | 4. dubna 2017 v 21:41 | Reagovat

José mě pobavil :D Ale na kytky taky občas mluvím, i když si je  nepojmenovávám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama